18.1.15
oktáva
Odmítání dospělosti
Nad tímto tématem poslední dobou často přemýšlím, a také se s tímto problémem ve svém okolí čím dál častěji setkávám. A i když se mi tento problém jeví zatím spíše jako nepochopitelný, rozhodla jsem se mu věnovat tuto esej. Snad jeho porozumění budu po napsání blíže.
Proč dnes mladí odmítají dospět? Já osobně to opravdu nechápu. Nechápu, co je na tom najít si práci, přestěhovat se, být sám a živit se sám. Pro mě je tato představa tak trochu i mým nynějším přáním. Snad žádná představa pro mě není momentálně krásnější, než ten pocit soběstačnosti, pocit svobody a volnosti.
Tím samozřejmě nechci říct, že bych svobodná nebyla, ale přeci jenom jsem zatím hodně finančně závislá na rodičích, a připadá mi, jako by mi to trochu svazovalo ruce. Vím, že to asi nebude žádný med. Chodit každý den do školy, do práce a bydlet sama. Ale mám pocit, jako by právě tohle bylo tím, co potřebuji, co by mi ty ruce úplně rozvázalo.
Navíc se těším na svojí domácnost. Na svoje vybavení v kuchyni, na to, jak mi nikdo nebude nic přeorganizovávat. Je mi jasné, že se několikrát spálím, že ne vždycky budu šťastná. Ale jednou se spálím a podruhé už se to třeba povede.
A proto opravdu nechápu ty, co mají opačná přání. Přijde mi, že s osamostatňováním mají větší problém muži než ženy. Muži mezi dvaceti a třiceti lety, co milují své maminky nadevše a mají problém se od nich odtrhnout. Odtrhnout se od komfortu praní, žehlení, vyvařování a rozmazlování.
Ale vlastně by to mohla být vina spíše rozmazlujících maminek než rozmazlených synů. Dělají, co jim na očích vidí, rozmazlí si je. Synové zleniví a zpohodlní. A proč by z takového komfortu měli právě teď odcházet? Vždyť mohou bydlet doma, dostávat kapesné, mít každý den teplý domácí oběd, voňavé a nažehlené oblečení.
Volný čas mají sami pro sebe a své kamarády nebo koníčky, které jim samozřejmě také platí maminka. A najednou je malým roztomiloučkým synům třicet a ono se jim nechce z domu. Kde je asi problém…?
Rodiče a škola nad nimi získali ještě větší kontrolu. Potom asi musí být těžké z něčeho takového jen tak odejít.
A jaké je tedy řešení? Možná by stačilo, kdyby děti měly opravdové dětství. Dětství, kde nevadí špinavé kalhoty a upatlaný obličej. Já sama jsem se sestrou vyrostla s našimi zvířaty na venkově. A myslím, že to, že jsem celý den lítala s králíky úplně špinavá po zahradě, bylo asi to nejhezčí, co jsem mohla mít.
Měla jsem oblečení, kterému jsme říkali venkovní oblečení, a to bylo špinavé v podstatě pořád. A nepamatuji si na chvíle, kdy bych dostala vynadáno za to, že mám špinavé oblečení nebo ruce, jak to u novodobých maminek často vídám. Na zahradě jsem jako správný dobrodruh ochutnala všechno možné, a přesto jsem zdravá a ani jsem nikdy nějak moc nemocná nebyla.
A dokonce moje nejvzdálenější vzpomínka je právě o tom, jak jsme jednou výjimečně neměly zahradní oblečení, byly jsme pěkně obléknuté na nějakou návštěvu, samozřejmě úplně stejně, jinak by to nešlo. Mamka nás oblékla a nechala čekat na zahradě. Jenže než se stihla sama obléknout, my jsme se v krásných šatech klouzaly na hromadě písku „jakože sáňkujeme“.
Už si ani nepamatuji, jestli jsme za to dostaly vynadáno nebo ne, ale vzpomínka je to hezká, jen škoda, že moc dětí už nemá ani příležitost takové vzpomínky mít.
A co mi přijde možná úplně nejhorší, je fakt, že dnešní matky berou lásku jako počitatelnou věc. Čím víc má jejich potomek hraček, oblečení a bio předraženého jídla, které ani není bio, tím je to větší láska. Já sama mám doma zdárný příklad takovéhoto obklopování dvouleté neteře nesmysly, jen pro to, že s mámou tráví maximálně čtyři dny v týdnu a to ještě ani ne celé.
Sestra má pocit, že když jí vykoupí hračkárnu, odčiní si čas s ní nestrávený a dá jí tím lásku. Ale vlastně spíš dělá to, že neteř je už od malička velice orientovaná na peníze, a už teď můžeme říct, že i tahle neteř bude rozmazlená. Sice vyrůstá každý den u někoho jiného, ale bude díky mamince rozmazlená.
DE
